View allAll Photos Tagged ploch
A tohle už je pohled z vrchu na tuhle betonovou džungli. Naštěstí je v KL docela dost zelených ploch, takže to není jen beton. Ale i tak. A meli jsme docela štěstí na viditelnost, bylo vidět dost daleko.
Zatím je tohle zdaleka nejvyšší budova, na které jsem kdy byla.
Přírodní rezervace Příhrazské skály byla vyhlášena roku 1999 a nachází se jižně a západně od vesnice Příhrazy v okrese Mladá Boleslav. Důvodem ochrany je významný komplex skal, přirozená a polopřirozená lesní společenstva, geomorfologicky cenné území.
V rezervaci je komplex skalních měst na okraji pískovcové skalní plošiny. Dominantou je skalní útvar pojmenovaný Kobylí hlava. Uvnitř skalního města se nalézá vytesaná modlitebna Hynšta. Ta v 17. století sloužila jako úkryt Českým bratřím. V oblasti jsou i zbytky hrádků ze 13. století.
Příhrazská vrchovina spadá pod Vyskeřskou vrchovinu v rámci Jičínské pahorkatiny. Nejvyšším místem oblasti je s 463,5 m n. m. kopec Mužský. Tento nezalesněný vrchol žíly olivínického nefelinitu je tektonickou krou přibližně o půl stupně ukloněnou k jihovýchodu. Tato skutečnost byla zjištěna porovnáním výšek povrchu kvádrových pískovců a úrovní vývěrů vody z jejich základů. Nejstaršími tvary Příhrazské vrchoviny jsou strukturní vyvýšeniny - pozůstatky strukturní plošiny. Skalní město Příhrazské skály čítá 178 věží. Většina z nich stojí v okrajích kaňonovitých údolí v čele tektonické kry. Čelo je lemováno pásem sesuvů podle rotačních smykových ploch. K největšímu sesuvu v nedávné minulosti došlo v červnu 1926. Jeho následkem byla zničena velká část obce Dneboh a poškozena okresní silnice do Olšiny. Důsledkem sesuvů kerného typu je zvětšování puklin v rozsedliny, které umožňují vznik pseudozávrtů. V Příhrazských skalách jich najdeme kolem šedesáti. Nejznámější je propast s rozsedlinou sahající do hloubky 16 m pode dno pseudozávrtu. V kaňonovitých údolích Krtola a Vlčí důl můžeme narazit na skalní brány, skalní oblouky a jeskyně. Časté jsou zde žlábkové škrapy a železité inkrustace. Setkat se tu můžeme i se skalními hřiby. Vytvořily se zde nasycené hnědé půdy (kambizem eutrofní) s rankery (typickým a litickým) a na pískovcích kyselé arenosoly (kambizem arenická s podzolem arenickým). Zamokřené polohy zaujímají pseudogleje (typický a glejový) s gleji (typickým a organozemním), část rezervace také glejová organozem
Dnešní zámecký soubor Blatná patří nesporně mezi stavebné-historicky nejhodnotnější a architektonicky nejvýznamnější památky svého druhu u nás. Svou dlouhou historií, svébytnou architekturou ve vzácně dochovaném prostředí parků a vodních ploch i současným stavem se řadí ke klenotům mezi hradními komplexy. Vedle Švihova a Červené Lhoty je jedním z nejzachovalejších vodních panských sídel v České republice. Stavebně historický vývoj učinil z tohoto objektu pozoruhodnou ukázku uměleckých slohů minulých staletí, a protože se během svého vývoje nacházel převážně v držení významných šlechtických rodů, byla Blatná místem, kde se rodily a přetvářely dějiny střední Evropy.
Archeologické nálezy ukazují, že nevelký pahorek uprostřed blat (od blat má Blatná svůj název), byl osídlen již v prehistorických dobách. Koncem 7. a zejména v 8. století se na Blatensku začínají objevovat Slované. K souvislému slovanskému osídlení však došlo až ve 2. polovině 10. století.
Osada Blatná vznikla díky staré významné dálkové a obchodní cestě, která spojovala Sušici s Horažďovicemi, a v tomto místě překračovala říčku Lomnici. První historická zmínka o Blatné pochází z roku 1235, kdy je tehdejší tvrz poprvé písemně zmíněna jako sídlo Vyšemíra (erb střely), snad chudšího příbuzného Bavorů ze Strakonic. Další historická zmínka z roku 1241 připomíná jistého Předostu z Blatné, a je jisté, že nejpozději v jeho době zde existoval hrádek chráněný vodou, skládající se ze sídelního objektu a stavebně náročné domácí románské kaple, jež měla vzniknout někdy mezi druhou polovinou 12. století a rokem 1225. Přesto však někdy bývá nejstarší období blatenského hrádku spojováno, jak je tomu někdy i u jiných hradů na našem území, s rytířským řádem Templářů, o čemž vznikaly i pověsti. Písemné zprávy ale dokládají držbu Blatné světskými feudály. Pravděpodobnější by mohlo být působení rytířského řádu Johanitů sídlících na strakonickém hradě, patřícím Bavorům ze Strakonic, kteří získali Blatnou ve druhé polovině 13. století. Předpokládá se, že právě první Bavorové sídlící na Blatné se nespokojili s užíváním převážně dřevěného opevněného komplexu, ale začali s jeho přebudováním ve výstavnější sídlo, obehnané zděnou hradbou chránící dva paláce proti sobě stojící. Přirozená obrana hradu, okolní bažiny, začala být proměňována v souvislé vodní opevnění, které ovšem do dnešní podoby dovedli až pozdější majitelé. Asi v roce 1299 lze již Blatné připisovat charakter opravdového hradu. Posledním majitelem z rodu Bavorů byl do roku 1403 Břetislav ze Strakonic, synovec Zdeňka z Rožmitálu. Rod Bavorů vymřel po meči a Rožmitálští jako jejich příbuzní postupně dědili bavorovský majetek. Nad blatenskými hradbami zavlál praporec s kančí hlavou pánů z Rožmitálu. Dlouhé období jejich panování se pro Blatnou stalo zlatým obdobím. Za prvního držitele Jana z Rožmitálu bylo původní románské sídlo rázně přestavěno a Blatná se stala gotickou pevností s fortifikovanou vstupní věží.
Pod správou tohoto zpočátku příslušníka umírněného křídla husitské šlechty, později ovšem nekompromisního katolíka přečkal hrad i bouřlivé husitské období. Teprve za Janových potomků pak dosáhl hrad vrcholného stavebního rozkvětu. Janovi synové Jaroslav Lev a Protiva drželi Blatnou od jeho smrti v roce 1430. Zejména Jaroslav Lev, který se v písemných pramenech jako majitel Blatné objevuje od roku 1446, zastával vysoké státní funkce. Byl příbuzným krále Jiřího z Poděbrad, obratný diplomat a velmi vzdělaný člověk. Stál mimo jiné v čele českého mírového poselstva čtyřiceti českých pánů a rytířů, jež putovalo ve letech 1465 až 1467 po evropských dvorech. Při této cestě se nechal inspirovat vyspělou kulturou západoevropské šlechty.
Tyto inspirace pak uplatňoval při zvyšování reprezentativnosti svého blatenského sídla. Dával podněty k jeho rozsáhlé pozdně gotické přestavbě, která přinesla hradu charakteristickou dominantu hranolové vstupní věže s lomeným vstupním portálem, jež nahradila předchozí chudší vjezdovou bránu, a k věži z jihovýchodní strany přiléhající gotickou hradní kapli a tzv. Rožmitálský palác. Palác a svoji pracovnu v patře věže dal vyzdobit nádhernými freskami. Jaroslavův syn, Zdeněk Lev, zastával roku 1508 úřad nejvyššího purkrabího na dvoře krále Vladislava Jagellonského. Miloval přepych a pro svou reprezentaci zvyšoval výstavnost svých sídel. Jeho nejvýraznější stavební akcí bylo přebudování jihozápadního paláce na třípatrový skvostný goticko-renesanční tzv. Rejtův palác.
K jeho vybudování pozval na Blatnou proslulého stavitele Benedikta Rejta. Benedikt Rejt již dříve působil v královských službách, k jeho dílům patří i Vladislavský sál na Pražském hradě, stejně jako chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. Zároveň tím však zatížil rodovou pokladnu vysokými dluhy, a jeho syn Adam Lev je proto nucen zámek a městečko Blatná v roce 1555 prodat sestrám Kateřině a Anně Řepickým ze Sudoměře. Od nich blatenské panství kupuje v roce 1560 Kateřinin manžel Zdeněk z rodu Šternberků. Dva roky po Šternberkově smrti koupil Blatnou v roce 1577 Jan z Rozdražova ze starého polského rodu hrabat Rozdražovských. Zanedlouho však zemřela po dovršení plnoletosti připadla Blatná na řadu let jeho synovi Václavovi z Rozdražova. Tehdy při severní straně hradby od vstupní věže až téměř ke Starému palá ci vyrostla nejmladší z blatenských palácových staveb - renesanční Rozdražovský palác. Stavovské povstání v letech 1618 až 1620 a třicetiletá válka však přerušily zvelebování blatenského panství. Za povstání byl hrad vydrancován až na holé zdi armádou vzbouřených českých stavů, vedenou Mansfeldem, a stejná pohroma stihla i městečko s jeho obyvateli. Václav z Rozdražova se v roce 1622 raději uchýlil do Slezska, kde v roce 1625 umírá. Vdova Anna Marie žila nadále s nezletilým synem Františkem Ignácem na blatenském panství, který je pak převzal v roce 1645. Ani pobělohorská doba však rozkvětu Blatné nepřála. František Ignác zemřel v roce 1691 aniž by zanechal dědice, a rod Rozdražovských tak vymírá po meči. Dědicem se stal Jan František hrabě Krakovský z Kolovrat, syn Anny Kateřiny, sestry zesnulého Františka Ignáce. Vzápětí však panství prodal hraběnce Ernestině Serenyiové, a původem maďarští Serenyiové tak drželi Blatnou od roku 1695 až do konce 18. století. S novou vrchností se přihlásila nová, tentokrát již barokní epocha, o které svědčí mnohé barokní sochy v městečku, skvostně přestavěný kostel v nedalekých Paštikách, jakož i barokizující přestavba Rozdražovského křídla. Roku 1798 koupil Blatnou od bratrů Serenyiů, z nichž ani jeden neměl dědice, Václav Karel (Wenzel Karl) Hildprandt z Ottenhausen, šlechtic původem z Tyrolska.
V držení Václava Karla a jeho potomků setrvala Blatná, s vynuceným přerušením v době komunistické éry, až do současnosti. Za Františka (Franz) Hildprandta došlo k nákladné adaptaci zámku, směřující k vytvoření reprezentativního sídla, poskytujícího ovšem zároveň pohodlné bydlení. Poté, za Roberta Hildprandta, prošel zámek v letech 1850 až 1856 novogotickými úpravami v romantickém duchu podle návrhu architekta Bernarda Grübera z Mnichova, které stavbě víceméně daly její současný charakter.
Koncem 40. let 20. století zámek převzala Národní kulturní komise a po komunistickém převratu byl Hildprandtům majetek zkonfiskován v roce 1952. Bedřichu (Friedrich) Hildprandtovi s manželkou Cornelií a dcerami bylo po roce 1958 umožněno, díky stykům rodiny s císařem Haille Selassie I., legálně emigrovat do Etiopie. Památky na etiopský pobyt tvoří dnes poutavou součást zámecké expozice. Po roce 1991 se panství vrátilo do rukou rodiny Hildprandtových, konkrétně manželky Bedřicha Hildprandta (zemřel v roce 1981 v Německu) Cornelie a jejich dvou dcer Josefiny a Jany. Současní majitelé se intenzivně zabývají jeho obnovou a zpřístupněním pro návštěvníky.
aus der Ausstellung "Insomnia - Ein Fotoprojekt über die Schlaflosigkeit" www.ploch.pl/ploch/wydawnictwo/043_insomnia.pdf
Asi 2,5 km jižně od Břeclavi při soutoku řek Moravy a Dyje se nalézá rozsáhlé slovanské nížinné hradiště o výměře 28 hektarů a dalších 100 ha sídlištní aglomerace. Archeologické výzkumy prokázali nepřetržité osídlení od 6. do poloviny 10. století. Z doby 6. až 8. století se v lokalitě nalezlo rozsáhlé žárové pohřebiště většinou v urnových hrobech. Součástí tohoto pohřebiště byla neohrazená osada, která se nalézala v severní části hradiště a která byla vybavena objekty s kamennými pecemi, obilnicemi, hospodářskými budovami atd. Hradiště bylo podrobené důkladnému průzkumu až v roce 1958, kdy se na něm postupně podíleli F.Kalousek (katedra archeologie brněnské univerzity), B.Dostál, J.Vignatiová a J.Macháček. Přestože lokalita byla známá již od konce 19. století a prvně byla jako velkomoravské hradiště uvedena v roce 1928 I.L.Červinkou. K současnosti můžeme konstatovat, že archeologický průzkum vedený J.Macháčkem spolu s jeho předchůdci odkryl z celkové plochy asi 14 hektarů, z toho 9 hektarů na jižním předhradí. Během těchto výzkumů byl na několika místech uskutečněn řez valovým opevněním.
Slované si za své sídlo vybrali lokalitu, která byla protkaná slepými rameny Dyje, v nadmořské výšce kolem 155-157 metrů. Opět se jednalo o výběr místa, jako v případě Mikulčic a Starého Města. Taková lokalita měla svou přirozenou obranyschopnost a nepříteli zabraňovala, aby se bez obtíží dostal k valům hradiště. Z doby předvelkomoravské (doba časně slovanská a starohradištní) bylo na dvou místech v severní části hradiště odkryté rozsáhlé žárové pohřebiště o 55 většinou urnových hrobech. Kromě keramických uren a popele nebožtíků zde byly nalezeny ojedinělé milodary v podobě nože, skleněné perly a přezky. K pohřebišti patřila i neopevněná osada se zemnicemi s kamennými pecemi v rozích. Rovněž zde byly odkryty zbytky dalších hospodářských budov a obilnic. Dá se předpokládat, že toto předvelkomoravské osídlení mělo rozsáhlejší charakter a mohlo se jednat buď o více samostatných sídlišť, nebo o jedno velké sídliště městského typu. V průběhu téměř tří století mohlo dojít k posunu sídliště a k jeho různé přestavbě. Výzkum časně slovanské a starohradištní etapy osídlení kromě jiného přinesl i řad keramických střepů, ostruh s háčky či nález železné matrice, na které byly vytepávány hvězdicové závěsky k naušnicím. Někdy na počátku devátého věku byla zahájena nová výstavba hradiště, které se mělo proměnit v jednu z nejmohutnějších pevnosti velkomoravské éry.
FORTIFIKACE - Samotné hradiště pak bylo vnitřně rozděleno na řadu menších osídlených ploch včetně opevněného velmožského dvorce. S fortifikací se započalo zřejmě na počátku 9. století (B.Dostál) a jednodílné hradiště oválného tvaru zaujímalo plochu 28 hektarů. Opevnění bylo tvořeno hradbou skořepinové konstrukce, kde hlinité těleso bylo z vnější strany drženo na sucho kladenou kamennou zdí o síle cca 70 centimetrů. Z vnější strany pak byla hradba tvořená dřevěnou stěnou z kulatiny nebo fošen. Opevnění, jehož val dosahoval původní výšky 5 metrů, se dodnes dochovalo dobře viditelným valem o výšce až 2 metry. Pokud budeme věřit zdroji hradiska.sk, tak Pohansko mělo jedny z největších hradeb, jaké se u velkomoravských hradišť vyskytly. Údajná šířka valů byla 25 metrů, což by nasvědčovalo i velké výšce. Bohužel tuto informaci se mi nikde jinde nepodařilo dohledat. Osobně se domnívám, že se jedná o chybu v interpretaci. Zřejmě těch 25 metrů bylo deustruovaného valů o dochované dvoumetrové výšce. Celková šířka by tak byla výrazně menší. Vstup do hradiště byl chráněn bránou o šířce 2,5 metru, nad niž se tyčila dřevěná věž. V severozápadní části hradiště byly nalezeny zbytky velmožského dvorce o rozloze cca 1 hektaru. Obdélníkový dvorec (96x86m) byl obehnán jednoduchou palisádovou hradbou, která chránila i sakrální okrsek se zděným kostelíkem a pohřebištěm. Velmožské sídlo vznikalo ve dvou fázích s tím, že mladší fáze z 9. století více méně respektovala půdorys starší fáze. Na kamenných podezdívkách byly také vystaveny jedno nebo víceprostorové obytné objekty místního vládce. Jižní část dvorce byla tvořena hospodářskými staveními, dílnami, stodolami, sýpkami atd. Celková délka obranných valů dosahovala 2.000 metrů. Kromě vlastního opevnění, které vzniklo lidským úsilím, bylo hradiště chráněno ze všech stran řekou Dyje a jejími rameny. Jak již jsem psal výše, vznik opevnění je B.Dostálem datován na počátek 9.století. V polovině století byla část poničená požárem, ale obranyschopnost nebyla nijak po opravě snížená.
SAKRÁLNÍ STAVBY - Malý jednolodní kostel o rozměrech 18,65 x 7,2 metrů, byl vybudován již v první polovině 9. století, uvažuje se, že na místě původního pohanského kultovního místa. Jedná se o nejlépe zachovanou velkomoravskou sakrální stavbu na našem území. Zatímco u většiny obdobných staveb se dochovaly pouze základy nebo negativy základů, tak v tomto případě se dochovala i nadzemní část do určité výšky zhotovená z lomového pískovcového kamene o šířce 50-60 cm. Kostel byl orientován v poloze severovýchod-jihozápad a skládala ze z pravoúhlé lodi a na navazující protáhlá půlkruhová apsida. Na jihozápadní straně byl v pozdější druhé fázi přistavěn nartex téměř čtvercového půdorysu o délce 6 metrů. Tento nartex nese shodné rysy a rozměry s nartexem postaveným u mikulčické baziliky (III. kostel). Dále s k jihozápadní zdi přimykal malý kvadratický přístavek, který neměl základy a měl zdi o šířce 40 cm. Zřejmě se jednalo o sakristii. Loď včetně apsidy měly litou maltovou podlahu, zatímco nartex byl vydlážděn pískovcovými deskami. Přístavba nartexu (typický architektonický byzantský prvek) zřejmě souvisí s působením cyrilometodějské mise. Stěny kostela byly omítnuté, namalované bílou barvou a poté v interiéru vyzdobeny freskami s geometrickými a figurálními motivy, což nám dokládají četné zbytky omítky. Jeden vchod do chrámu byl zřejmě ve středu průčelní stěny nartexu, druhý pak podle všeho vedl přes přístavek. Co se stropu týče, tak ten byl zřejmě plochý a zastřešoval loď, nartex i přístavek. Klenbu nesla pouze apsida. Kolem chrámu bylo tradičně zřízené pohřebiště, na kterém bylo pohřbíváno od první poloviny 9. století až do poloviny 10. století. Celkem zde bylo prozkoumáno 407 hrobů s více jak 800 předměty hrobové výbavy. Samotný sakrální okrsek byl součástí velmožského dvorce o rozměru nepravidelného čtverce (96x86m), který byl od okolí oddělen hradbou palisád se vstupní dřevěnou věží. Vstup do tohoto dvorce byl od severovýchodu. Vznikl kostela je F.Kalouskem kladen do doby příchodu cyrilometodějské misie, tedy kolem roku 863/864 a jeho konec pak po roce 900. Nicméně podle dalších insignií se dá předpokládat (obdobně jako v případě sakrální stavby v poloze Špitálky), že první stavební fáze mohla vzniknout již kolem poloviny 9. století. Zřejmě až po příchodu byzantské misie byla provedená další stavební fáze podle byzantského vzoru a to připojení nartexu. Po zániku kostela někdy v průběhu desátého věku a po ztrátě centrální velkomoravské moci, se obyvatelé znovu uchýlili k uctívání pohanských symbolů. V blízkosti kostela tak vyrostlo pohanské kultovní místo, které také tomuto hradišti dalo své novodobé jméno Pohansko. Kultovní místo sestávalo z kruhovitě uspořádaných jam po dřevěných kůlech. Osm obvodových jamek s kůly rozmístěných kolem jedné středové bylo obehnaných dřevěnou palisádou, která byla z jedné čtvrtiny neuzavřená. Kruh pohanského místa měl průměr 2,6 metrů. Objekt mohl plnit i roli jednoduchého kalendáře. V roce 2008 byly na hradišti odkryty základy další kamenné stavby kladené na maltu. Předpokládá se, že se jedná o další sakrální stavbu. Bližší poznání tohoto nálezu bude možné po podrobnějším průzkumu.
V místě sakrálního okrsku na velmožském dvorci se také hojně pohřbívalo, o čemž nám podává svědectví nález 407 kostrových hrobů obyvatel hradiště. Převaha mužských ostatků se vysvětluje přítomností bojovnické družiny. Ve čtyřech hrobech byly nalezeny meče pozůstalých, dále také osm seker a 32 ostruh. Kromě vojenské výbavy byla řada hrobů vybavena řadou honosných zlatých a stříbrných šperků (samozřejmě v ženských hrobech), mezi nimi pak vynikali naúšnice, gombíky a prsteny. K milodarům patřila také keramika, okovaná vědra, nože, přezky, ocílky a další výbava. V severozápadní části hradiště byly odkryty pozůstatky rozsáhlého výrobního a řemeslnického areálu s řadou jak výrobních, tak i obytných budov. Celkem zde bylo zachyceno na 260 velkomoravských objektů. Také se zde nalezli zvláštní podlouhlé stavby, které jsou prezentovány jako textilní dílny (tzv. gynecea). Celá plocha hradiště pak byla jednoduchými ohradami rozčleněna na řadu usedlostí především řemeslného charakteru. Jsou zde doloženy kovářské dílny, výrobny brnění, kroužkové zbroje, bednářství, zpracování kůže, barevných kovů atd. Spotřeba vody nutná ke všem výše uvedeným výrobnám pak byla ošetřena přítomností hned devíti studní.
Součástí hradiště byla i dvě předhradí, jedno z nich bylo opevněné o rozloze cca 2,5 hektaru chráněno palisádou a i zde byla nalezena řada obytných a hospodářských objektů. Důležitost tohoto předhradí spočívala mimo jiné i v tom, že zde byla ubytovaná bojovnická družina, která měla zřejmě za úkol chránit jižní hranice centra Velké Moravy. Jižní předhradí o výměře dvou hektarů opevnění postrádalo. V areálu byly zachyceny tři sídlištní seskupení, které jsou půdorysně ohraničeny zemnicemi. Východní sídliště mělo zřejmě výrobně-řemeslný charakter a bylo vybavené i zděnou studnou. Střední sídliště mělo již náznak ulicového uspořádání a mohlo tak zřejmě být využívané dvorskými služebníky různých kategorií. Na posledním západním sídlišti byly nalezeny zbytky jezdeckých výstrojí, což by dokazovala přítomnost vojenské družiny, která tak byla vždy velmoži (knížeti?) v případě potřeby k dispozici.
Význam hradiště Břeclav-Pohansko dokládá i hustá sídlištní aglomerace v jeho zázemí. Co se zániku hradiště týče, tak není zatím spolehlivě datováno, ale většinou se klade do poloviny 10. století, tedy do doby staromaďarských nájezdů. Z bavorských dobových písemných pramenů se zdá, že také známe název hradiště – Lauentenburch (Laventenburch). Alespoň se tak domnívá například badatel I.L.Červinka a řada dalších. Jedná se o odvozeninu starého jména města Břeclav z německé listiny pocházející z 11. století.
Zhodnocení
Hradiště Břeclav-Pohansko je pro poznání života Slovanu velice zajímavou archeologickou lokalitou, která dokládá jak hospodářskou, tak i mocenskou roli velmožského sídla na jižní hranici Velké Moravy. Svou výměrou 28 hektarů, bez dalšího zápočtu sídlištních objektů a Podhradí, patří mezi největší slovanská hradiště nalezená ve střední Evropě. Význam této lokality pak potrhuje přítomnost opevněného velmožského okrsku o výměře téměř jednoho hektaru uvnitř hradeb vlastního hradiště a také kostelík, který zde byl vystaven zřejmě již kolem poloviny devátého věku (není vyloučeno, že zde stála i další sakrální stavba, což by potvrzoval nález z roku 2008). Přítomnost většího počtu hrobových nálezů s atributy bojovníků svědčí spolu s 2,5 hektarovým opevněným podhradím, o přítomnosti bojové družiny. Ta pak měla za úkol chránit nejen samotné hradiště, ale především neklidnou jižní hranici s Franskou říši. Hradiště tak plnilo roli nárazníkového místa, které muselo nepřátelské vojsko napadnout předtím, než se pustilo do nitra slovanské země k centrům Mikulčic a Starého Města u Uherského Hradiště. V opačném případě by totiž nepříteli při obejití této pevnosti hrozilo, že jeho vojenská posádka může napadnout franský voj. Kvůli své vojenské roli bylo hradiště plně samostatné, jak co se zásobování potravinami a vodou týče, tak i řemeslnou a především vojenskou výrobou, kterou dokládá přítomnost výroben brnění, kroužkové zbroje a řada kovářských dílen. Z celkové 100 hektarové sídlištní aglomerace bylo doposud odkryto pouze malé procento celkové plochy.
Ok, here's the last group shot from Yesterday's ACES to Success Clinic. Go Bows!
Left to Right, Saverio Menella Volunteer Coach, Bill Urquhart , Barbara Pinterova, Dasha Lagmay, Aglae Van den Bergh, Alyssa Nafarrete, Mayuko Arriola, Mari Tadaki, Xenia Suworowa, Katarina Poljakova, Natasha Zorec, Bridgette Thompson Assistant Coach, Jun Hernandez Head Coach.
Not Pictured: Magdalena Ploch.
Revitalizácia školského detského ihriska na Nobelovom námestí v Bratislave. Obnova náterov, výsadba zelene, vytvorenie relaxačnej zóny s pieskoviskom, úprava dopadových plôch.
Revitalizácia školského detského ihriska na Nobelovom námestí v Bratislave. Obnova náterov, výsadba zelene, vytvorenie relaxačnej zóny s pieskoviskom, úprava dopadových plôch.
Revitalizácia školského detského ihriska na Nobelovom námestí v Bratislave. Obnova náterov, výsadba zelene, vytvorenie relaxačnej zóny s pieskoviskom, úprava dopadových plôch.
Kenya has faced a longstanding threat from the Somali terrorist group, Al-Shabaab. This challenge endures almost three years since its troops entered Somalia and was underlined 12 months ago, when Al-Shabaab terrorists attacked the Westgate shopping mall, killing 67 people. At home, Kenya’s security forces have mounted a robust security operation which has been dogged by credible allegations of human rights abuses. Somali refugees and Kenyan Somalis have borne the brunt of this offensive, facing arrests, detention, and deportation since a crackdown was launched earlier this year. Join us for a discussion about these issues, their implications for the U.S.-Kenya security partnership, and for a broader look at the prospects of peace between Kenya and Somalia.
with
Mark Yarnell
Senior Advocate, Refugees International
Lauren Ploch Blanchard
Specialist in African Affairs, Congressional Research Service
Ken Menkhaus
Professor, Political Science, Davidson College
On September 20, the Africa Security Initiative at Brookings hosted an event to discuss the state of elections and democracy across Africa. Senator Chris Coons of Delaware, a member of the Foreign Relations Subcommittee on Africa and Global Health Policy, delivered a keynote address prior to a panel discussion on the issues. Panelists included Lauren Ploch Blanchard of the Congressional Research Service as well as Matthew Carotenuto and Kristin McKie of St. Lawrence University. Brookings Senior Fellow Michael O’Hanlon moderated the discussion in addition to sharing his own thoughts.
Photo Credit: Paul Morigi
Kenya has faced a longstanding threat from the Somali terrorist group, Al-Shabaab. This challenge endures almost three years since its troops entered Somalia and was underlined 12 months ago, when Al-Shabaab terrorists attacked the Westgate shopping mall, killing 67 people. At home, Kenya’s security forces have mounted a robust security operation which has been dogged by credible allegations of human rights abuses. Somali refugees and Kenyan Somalis have borne the brunt of this offensive, facing arrests, detention, and deportation since a crackdown was launched earlier this year. Join us for a discussion about these issues, their implications for the U.S.-Kenya security partnership, and for a broader look at the prospects of peace between Kenya and Somalia.
with
Mark Yarnell
Senior Advocate, Refugees International
Lauren Ploch Blanchard
Specialist in African Affairs, Congressional Research Service
Ken Menkhaus
Professor, Political Science, Davidson College