2015 : UNBLINKING/ BEZ MRKNUTÍ
EN/


artists: Fayçal Baghriche, Filipa César, Yann Gerstberger, Annette Kierulf & Carolline Kierulf, Hassan Khan, Gabriel Mascaro, Elizabeth Price, Jiří Skála, Oriol Vilanova
Curator: Anne Szefer Karlsen

Our relation to the image is constantly changing. Today visual theorists are tackling the question of what images do, meaning that images themselves have become performative. With this in mind it is worth looking at what kind of images artists are making today. Detached from the general flow of images as they often are in the spaces of art, we can take a focused look at what kind of ‘image-politics’ and ‘image-poetry’ they create.

In a time when the by now familiar visual saturation is numbing, even accelerating, this is a request to investigate what metaphors and representations are being created today. Unblinking contains crafted, still, moving and digitally based images as well as ‘image enhancing’ installations to do exactly that.

This aggregation of art works focus on how artists relate to the representational image in a time of extreme abstraction – culturally, economically and socially. And to how artists make use of narrative structures that we can recognise from documentary, entertainment, online videos and surveillance. Through Unblinking we can also investigate how artists’ relations to the visual landscape in general and image making in particular are affected by a world where images themselves act with power.

This investigation takes place in what traditionally is perceived as a public space: an architectural environment assigned for art. However, it is not a compilation made to put forward a comprehensive view or dictate grand claims. Unblinking is not a curated exhibition. Rather, the physical framework of the exhibition space is utilised for its potential to create a space for reflection, much like a book or a film put forward their particular story.

The ubiquity of representational images in public domains and private digital spaces creates powerful visual environments where visual artists are forced to navigate. It is as if we no longer recognise images as images – that they slowly devour themselves. Because of the sheer amount of images, they have individually become invisible.

Let’s make a parallel to sociologist Wolfgang Streeck’s statement about capitalism: ‘In the middle of last century capitalism was up against ¬– and was balanced by – the church, the unions, social democracies and other collective structures. This is not the case today.’ The question then is if art works can stand up to and challenge the representational image – to create the necessary drama.

Thinking of the performativity of images in general, and of how densely overcrowded visual regimes surrounds us, representational images in art still act in a particular manner. They are individual visual statements, which are visible. Consequently Unblinking is an exercise to see if it, through its content and location, can create the drama required to contradict the general visual landscape.

Unblinking was first inspired by the film Black Girl (1966) by Ousmane Sembène. (1) Black Girl is the film adaptation of one of Sembène's own short stories, thus the film is already part of a strategy of ‘making visible’. The narrative method used by Sembène in this film was lack of explicit dramatic curves and a respectful framing of the scenes, which made visible divisions and unjustness in societal structures of the time.

Unblinking is also a statement that presents a certain generation and maybe even a local discussion specific to Prague. In the time after 1989 European societies transformed drastically as a result of political and economic changes. Those involved in the project here at Futura are part of a generation that is old enough to remember this shift, but at the same time too young to have had the power to directly influence or counteract the changes happening at the time. (2) Unblinking is therefore also an open invitation to juxtapose times ‘other than now’ (past or future) with ‘our shared now’.

With these reflections as a backdrop, the main questions posed through Unblinking is nevertheless what these images – made by Fayçal Baghriche, Filipa César, Yann Gertsberger, Hassan Khan, Annette Kierulf, Caroline Kierulf, Gabriel Mascaro, Elizabeth Price, Jiří Skála and Oriol Vilanova – makes visible.

Anne Szefer Karlsen, Bergen, June 2015

(1) Black Girl [La Noire de…] (Senegal 1966, 65 mins, B/W), Ousmane Sembène (1923-2007). Based on short story in the collection Voltäique : La Noire de … et autres nouvelles (1962).
(2) Andrea Spreafico, Catholic 1991 (the lecture), presented in lecture series ‘Husrom’, 12 December 2014, Bergen, Norway.

CZ/

umělci: Fayçal Baghriche, Filipa César, Yann Gerstberger, Annette Kierulf & Carolline Kierulf, Hassan Khan, Gabriel Mascaro, Elizabeth Price, Jiří Skála, Oriol Vilanova
Kurátor:Anne Szefer Karlsen

Náš vztah k obrazu se neustále mění. Vizuální teorie se dnes zabývá otázkou, co obrazy dělají, ve smyslu toho, že se stávají performativními. S ohledem na tuto skutečnost je třeba pozorovat, jaký druh obrazů dnes umělci vytvářejí. Jejich oddělením od hlavního proudu - vystavením v uměleckém prostoru – se můžeme více soustředit na jejich političnost a poetičnost.

V době, kdy je běžné vizuální přesycení stále více ochromující, vyvstává požadavek na prozkoumání, které metafory vyjádření a reprezentace jsou dnes vytvářeny. O to se právě snaží výstava Bez mrknutí tím, že zahrnuje obrazy vytvořené, pohyblivé a digitální, stejně jako instalace zabývající se zvýrazněním určitých rysů obrazů.

Tento soubor uměleckých děl se soustředí především na to, jak umělci přistupují k popisnému obrazu v době extrémní abstrakce – kulturní, ekonomické a sociální. Jak umělci užívají narativní struktury, které jsou známé z dokumentárních a zábavních filmů, online videí a záznamů průmyslových kamer. Bez mrknutí také zkoumá vztahy umělců k tomu, jak jsou vizuální krajiny a vytváření obrazů všobecně enormně afektovány světem, kde obrazy dostávají svou vlastní schopnost jednat.

Zkoumání probíhá v tom, co je tradičně vnímáno jako veřejný prostor: architektonické prostředí, které je přiděleno umění. Nicméně soubor nemá v ambici velké cíle či dogmatické požadavky, není koncipován jako kurátorovaná výstava. Spíše hmotný rámec výstavního prostoru je sám využíván jako potenciál vytvořit místo pro reflexi, stejně tak, jako kniha či film předkládají divákovi jejich konkrétní příběh.

Všudypřítomnost obrazů ve veřejné sféře, stejně tak jako soukromé digitální prostory, utváří silné vizuální prostředí, ve kterém jsou umělci nuceni se zorientovat. Vzhledem k velkému množství obrazů, které již nejsme schopni rozeznávat, se tyto pomalu vpíjí do sebe a stávají se tak jednotlivě neviditelné.

Paralelu je možno spatřovat u sociologa Wolfganga Streecka a v jeho postoji vůči kapitalismu: ‘V polovině minulého století byl kapitalismus současně proti – a zároveň určený – církví, odbory, sociální demokracií a dalšími skupinovými strukturami. Toto není případ dneška.’ Otázka pak spočívá v tom, zdali se umělecká díla mohou postavit a čelit obrazům – k vytvoření potřebného dramatu.

V úvaze o performativitě obrazů obecně v hustě přecpaném vizuálním režimu, jež nás obklopuje, obrazy v umění stále jednají určitým způsobem. Jsou to individuální vizuální výpovědi, kterou jsou viditelné. Proto Bez mrknutí zkouší zjistit, jestli skrze obsah a umístění lze vytvořit drama potřebné k rozporu s obecnou vizuální krajinou.

Bez mrknutí byl nejprve inspirován filmem Black Girl (1966) o Ousmane Sembeneho. (1)
Black girl je filmová adaptace jednoho ze Sembenových vlastních krátkých příběhů. Film sám je již součástí strategie ‘zviditelňování’. Způsob vyprávění použitý Sembenem staví na nedostatku explicitních dramatických křivek a nespektakulárního rámování scén, které zviditelňuje rozpory a nespravedlnost společenských strukturách doby.

Bez mrknutí je výpověď představující určitou generaci a možná také přinášející diskuzi specifickou pro Prahu. V době po roce 1989 byla evropská společnost drasticky transformována jako důsledek politických a ekonomických změn. Ti, kteří se zúčastnili projektu zde ve Futuře jsou součástí generace, která je dost stará na to, aby si pamatovala tento obrat, ale zároveň příliš mladá, aby měla moc přímo ovlivňovat, či nějakým způsobem působit proti změnám, ke kterým v této době docházelo (2). Bez mrknutí je proto otevřené pozvání ke srovnání dob ‘jiných, než nyní‘ (minulost nebo budoucnost) s ‘naší sdílenou přítomností’.

Hlavní otázky položené skrze Bez mrknutí nicméně zůstávají, s těmito úvahami na pozadí, to, co tyto obrazy, které vytvořili Fayçal Baghriche, Filipa César, Yann Gertsberger, Hassan Khan,éAnnette Kierulf, Caroline Kierulf, Gabriel Mascaro, Elizabeth Price, Jiří Skála and Oriol Vilanova – tvoří viditelným.

Anne Szefer Karlsen, Bergen, červen 2015

(1) Black Girl [La Noire de…] (Senegal 1966, 65 mins, B/W), Ousmane Sembène (1923-2007).
Podle povídky ze souboru Voltäique : La Noire de … et autres nouvelles (1962).

(2) Andrea Spreafico, Catholic 1991 (přednáška), prezentováno sv sérii ‘Husrom’, 12
Prosinec 2014, Bergen, Norsko.

Supported by a gran from Iceland, Liechtenstein and Norway.
Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska.
22 photos · 115 views